... aneb kompletní ztráta vašeho času. O všem, o čem mám chuť psát.
15.06.2009
Britcoms of choice vol. 4
Před nedávnem se mi v mailové schránce odkudsi z útrob systému bloguje.cz objevila zpráva, oznamující sice trapně jasnou, o to víc však zahanbující skutečnost. Ve stručnosti obsahovala zhruba toto: "Naposledy jste se do systému přihlásil před šesti měsící. Buď se tedy co nejdříve přihlásíte, nebo budete zrušen." Musím říct, že jsem chvíli vážně přemýšlel, jestli by tomuto rádobyblogu nebylo líp někde v záložním archivu a později nevyhnutelně v binárním očistci, ale jak vidíte, má neutuchající vášeň pro nesourodé chaotické texty jako vždy zvítězila nad zdravým agrárním rozumem.
No a čím jiným bych mohl vzkřísit tyto stránky (pomineme-li nepochopitelné návaly nihilismu,) než nějakým kvalitním britcomem? ;)
Black Books
Myslíš, že bych si měl umýt vousy? -Jo, myslim, že jo. Měl by sis umýt vousy, pak si je oholit, přibít je k frisbee a tím přehodit duhu.
Pokud jste už někdy ve svém životě museli kvůli obživě nějakým způsobem obsluhovat větší množství lidí, nebo jim nedejbože radit s výběrem jakéhokoliv zboží, pak se určitě nebudete divit tomu, že Bernard Black, majitel londýnského obchůdku s knihami, denně vypije minimálně 5 litrů vína, vykouří půl kartonu cigaret a z obchodu vykopne většinu svých zákazníků, protože... protože je prostě nesnáší.
Bernardův absolutní nihilismus, který by mu mohli závidět i jeho němečtí kolegové z Cohenovic Biga Lebowskiho, potom všechny hrdiny seriálu chtě nechtě staví do pozice jeho spasitelů, obětí, ale nezřídka i zdrojů všeho zlého, co si ožralý a nevyspalý prodavač knih dovede představit (víceméně jen jakýkoliv náznak sociálního života nebo nedejbože úklidu).
Jistý protipólem je Bernardovi jeho jediný zaměstnanec a spolubydlící Manny, jehož hyperaktivní prodejní metody spojené s výstředím oblékáním Bernarda často přivádí k nepříčetnosti. A jedinou osobou, která dokáže Bernarda z jeho záchvatů amoku nějakým způsobem vyprosit, je Fran, majitelka sousedního obchůdku s dárkovými předměty. Všichni tři pak mají společné tři věci: pracují v obchodě, jsou nezadaní a denně chlastají.
Právě neřízené holdování alkoholu a cigaretám je duší celého seriálu. Prakticky vše, co hrdinové Black Books prožívají, je nějakým způsobem spjato nebo alespoň ovlivněno alkoholem. A když už něco dokážou udělat střízliví, nezapomenou to večer náležitě oslavit (většinou pak od stolu se čtyřmi plnými popelníky a patnácti lahvemi od vína vstávají a jdou rovnou do práce). A není se jim co divit, kdo by taky řešil návštěvu rodičů, randění, papírování, práci, daně, přátele, celebrity, platonickou lásku, sex, bývalé partnery, smrt nebo nenávist (a spolu s ní vlastně i všechny ostatní lidské emoce) střízlivý?
Jak už je tomu u britcomů dobrým zvykem, i v Black Books si střihnou camea pro běžné diváky ničím nezajímavá, pro nás ostatní pak o to milejší, takové osobnosti jako třeba Simon Pegg, Jessica Hynes, Nick Frost, Graham Linehan nebo Martin Freeman. Ale to je jen jeden z mnoha důvodů, proč dát Black Books šanci. Třeba zjistíte, že na tom nakonec ještě nejste tak špatně, jak jste si mysleli.
21.08.2008
Semper Fi: kapitola 5
„Udělal bys to samý, ty pokryteckej šmejde!"
Udělal? Teď je to už úplně jedno, ale stejně na to nemůžu přestat myslet. Je to něco jako když si ráno broukáte nějakou písničku a do večera myslíte na to, jak se sakra jmenuje.
Byl bych něčeho takovýho schopnej? Mohl bych po tom všem ještě věřit, že dělám správnou věc? Možná, kdybych měl taky děti... Ale ne. Ne! Samozřejmě, že ne. Já jsem lepší než on. Oba jsme sice zabíjeli, oba jsme věřili, že musíme. Ale já neměl ani na vteřinu pocit, že je to v pořádku. Nic, co se na tomhle zasraným místě stalo, nebylo v pořádku.
Ono se snad ještě rozjasní...
Můj děda mi kdysi povídal o Edovi, chlapíkovi, kterej žil přes ulici naproti jejich domu. Znal ho od tý doby, co se tam s babičkou přestěhovali ve čtyřiapadesátým. Ed tehdy zrovna pochoval svou maželku, zabila se v autě asi pět let po jejich svatbě. Mohlo mu tehdy být nějakých pětadvacet, ale stejně se už znovu neoženil. Říkal, že po jeho boku bylo místo jenom pro jednu ženskou, a to místo zmizelo spolu s ní. Byl to prý dobrej chlap. Žil sice sám, ale měl se dobře – po nějaké době se zase začal smát, vždycky vypadal upraveně, chodil do kostela a jeho obchůdek s rybářskýma potřebama ho dobře živil. Čtyřicet let nato, jednou v neděli dopoledne, se jako obvykle zastavil u prarodičů na kafe a sušenky. Povyprávěli si o tom, co se děje ve světě, jak se jim daří a jaký asi bude počasí. Když za sebou Ed zavíral dveře, řekl potichu dědovi:
„Víš Jacku, už mě nebaví čekat."
Nasadil si klobouk a odešel domů. Druhej den ráno našli Eda oběšenýho u něj na zahradě. Měl na sobě černej frak. Když mu potom šli vyklidit dům, zjistili, že jsou všechny věci sbalený v garáži. Svůj krámek prodal den předtím.
Jo, tam to bude perfektní. Ještě kousek.
Je to takovej typickej příběh o chlápkovi ze sousedství, ale člověka to donutí přemýšlet. Na co vůbec čekat? Mám čekat, až mě ti hajzlové doma postavěj před vojenskej soud? Nebo mi daj Medaili cti? Neudělal bych líp, kdybych je nejdřív všechny postřílel? Upřímně – rád bych, ale co se tím změní? To, co jsem tu udělal, mě už nikdy neopustí.
Jediná věc, která mě trochu trápí je, co na to řekne táta. Vždycky jsme se na to dívali jako na největší zbabělost. Věřil jsem tomu, dokud jsem neslyšel ten příběh o Edovi. Ed nebyl zbabělec, a ani já nejsem. Zbabělci to udělaj, aniž by se o to nejdřív zasloužili, já jen neměl tolik času jako on, takže jsem si musel trochu pospíšit.
Kdybych to měl někdy možnost tátovi vysvětlit, mám pro něj připravenou jedinou větu.
„Udělal bys to samý, ty pokryteckej šmejde!"
Díky za ni, Dereku.
1.07.2008
Britcoms of choice vol. 3
Jen se podívejte ven. Je krásně, teploučko, koupiště jsou k prasknutí narvaná opálenými děvčaty, která chtějí těžit z čerstvě nabytého občanského průkazu a nechávají se tak v miniaturních bikinách opít prakticky na potkání. Pak už jsou většinou povolná jako ovečky. Tak na co ještě čekáte? Dejte si studenou sprchu, zatáhněte žaluzie, ať vás to slunce nespálí i přes utěsněná okna, Vaši čerstvě zletilou sestru nebo dceru domáhající se výletu "za kamarádkami" uvědoměle zamkněte v pokoji a až ji přejde amok, pusťte si spolu nějký ten britcom. Co třeba tenhle?
Garth Marenghi's Darkplace
Patřím k těm nemnoha lidem, kteří napsali víc knih, než přečetli.
Co se stane, když zkřížíte Chicago Hope (prostředí), Poltergeist (žánr), Tak jde čas (herecké výkony) a Braindead (speciální efekty)? Dostanete neskutečnou podívanou, kde vrchní primář spolu se svými kolegy v šesti epizodách řeší vždy během dvaceti minut problémy se záhrobním nebo mimozemským životem, mezilidskými vztahy, a ještě vždy stihnou odlehčený a vysmátý závěr.
Už samotná zápletka seriálu nenechává nikoho na pochybách, že půjde o výjimečný počin. Nemocnice Darkplace není klidným místem, jakým by měla být. Čas od času se zde dějí děsivé věci. Pacienti samovolně explodují. Po chodbách levituje nářadí a nemocniční erár. Muži rodí gigantické létající bulvy. Vzduchem se šíří nebezpečný mimozemský virus, který vás promění v brokolici...
Myslím, že je ten pravý čas si vyjasnit pár věcí, než se otráveně vrátíte zpátky na Rozzlobené muže nebo Líbímseti.cz. Darkplace pochopitelně není seriózně myšlený projekt, i když před dvaceti lety by se myslím mohla klidně vysílat v prime timu. Nápad pánů Matthew Holnesse (u nás nikterak známý komik účinkující v britské Comic Relief) a Richarda Ayoadea (Moss z IT Crowdu) byl vskutku geniální: "Co takhle natočit fiktivní mysteriózní seriál z 80. let, co byl promítanej jenom v Peru, protože ostatní televize prostě nebyly na tenhle druh umění připravený?"
A tak se stalo. Vznikl nemocniční tým, který se zbraněmi v rukou bojuje proti jakémukoliv nebezpečí, které ohrožuje jejich milované pracoviště. Doktor Rick Dagless, veterán Falkland a Vietnamu a bývalý okultista, administrátor Thornton Reed vždy připraven s doutníkem v zubech a opakovací brokovnící, doktor Lucien Sanchez (mimochodem taktéž známý z IT Crowdu) se svou věrnou Berettou a její sestřičkou ukrytou v pouzdře v nohavici pro případ nouze, a konečně krásná doktorka Liz Asherová, jejíž parapsychologické síly, které nedokáže kontrolovat, často ostatním působí nemalé problémy.
Každý díl je doplněn komentářem tvůrců, který je tak stupidní ale tváří se tak sofistikovaně, že jim to skoro věříte (přesně jako komentáře většiny současných DVD filmů). To ještě ale není nic oproti samotným epizodám. Jejich úmyslná brakovitost a naprostá demence děje vás jednoduše dostanou. Toporní a extrémně přehrávající herci, šílené střihy těsně potom, co se postava podívala do kamery, "levitující" věci zavěšené na šňůrkách, vnitřní komentáře postav, tak oblíbené u jihoamerických telenovel, ve větru kmitající polystyrenové náhrobky, ... Pokračovat bych mohl ještě dlouho. Zkrátka všechna klišé brakových seriálů jsou zde dotažena k dokonalosti.
Celkový neskutečný "feel" Gartha Marenghiho se nedá popsat, to se prostě musí vidět. Darkplace vás dostane!
3.06.2008
Semper Fi: Epilog
Je krásnej den.
Ten pocit určitě znáte. Když jdete v létě ráno po ulici do práce a slyšíte zpívat ptáky, cítíte čerstvej vzduch a je teplo tak akorát na koupání v řece, říkáte si „Kéž bych nikam nemusel. Hned bych se šel převlíknout do něčeho pohodlnýho a vyrazil ven."
Vyvenčil bych psa. Posekal bych trávník. Projel se na kole. Cokoliv. Máte hlavu plnou těch nápadů jak zdravě prožít tenhle den jako z pohádky a přitom se krok za krokem šouráte do té pitomé práce.
A přitom někdo hluboko víte, že byste seděli v obýváku a celý dopoledne sledovali trapný telenovely, dokud by se nevrátila manželka a nevytáhla vás alespoň na zahradu. Děláte to tak každej víkend, skoro celý léto.
Něco vám povím. Vám nechybí čas na výlety. Vás jen sere vaše práce.
Ne tak moc jako mě srala ta moje...
Je krásnej den.
Ne, já teď nepospíchám do práce. Nemusím nic zařizovat po úřadech. Stejně si ale říkám „Kéž bych nemusel." Nedělejte si iluze, nechci jít vyvenčit psa ani plavat a koukat na náctiletý prsatý holky v bikinách. Rád bych šel zabít sakra hodně lidí. Hnusných prolhaných šmejdů, co si smrt kulkou ani nezaslouží. Já sám jsem si ale tohle právo nakonec vydobyl. A stejně jako vy do té práce pokaždé, i přes všechny ty krásný plány co se vám honí hlavou, stejně jdete, já taky udělám co musím a o těch věcech si nechám zdát.
Vida, ani to nebolelo.
Byl krásnej den. Krásnej den...
20.05.2008
Britcoms of choice vol. 2
Ahoj, ahoj ahoj, tak už jsme zase tady jako každou středu, jako každý pátek, je tady váš Arnošt se svou... DISKOTÉKOU!
Ale ne, nebojte se, dál už Kouř spoilovat nebudu. Jen jsem chtěl pokud možno co nejokatěji vyjádřit svůj obdiv nad tím, jak "často" sem pro změnu příspívám. Inu, britcomy jsou vděčné téma. A co že je na pořadu dnes?
Spaced
Včera jsem potkal jednu moc milou holku! -Pšt! Já mám bejt tvoje holka!
Stalo se vám někdy, že vás opustil partner a vy najednou museli hledat vlastní bydlení? Tyhle věci se dějí každý den a různí lidé se s nimi vypořádávají různě. Někdo padne na kolena a začne žebrat o další šanci, někdo se schoulí do klubíčka, rozbrečí se a vrátí se k rodičům a někdo předstírá falešný vztah s úplně cizím člověkem, aby získal hezký a levný byt na londýnské periferii. Právě to je případ Tima Bisleyho a Daisy Steiner, ústřední dvojice seriálu Spaced. Jeho první řada spatřila světlo světa už v roce 1999 pod vedením tehdy poměrně mladého (bylo mu 25), dnes už velmi populárního režiséra Edgara Wrighta. Ten má mimo Spaced na svědomí několik skvělých britských komedií, např. masakrální zombie úlet Soumrak mrtvých nebo akční nářez Jednotka příliš rychlého nasazení.
Ale zpátky ke Spaced. Tohoto seriálu byly v letech 1999 až 2001 natočeny 2 série po sedmi dílech. V hlavních rolích se nám představí Jessica Hynes a Simon Pegg, kteří zároveň stojí za scénářem všech dílů. Zatímco Jessicu průměrný český divák nijak extra znát nemůže (já osobně si ji dokážu vybavit snad jen v pokračování Bridget Jonesové), Simonův obličej by vám mohl být povědomý. Hrál prakticky ve všech Wrighových filmech a přestože se v Holywoodu zatím příliš "neprofláknul", je nejlepším kamarádem Davida Schwimmera (nejznámější jako Ross z Přátel) a dokonce se stal kmotrem dítěte Gwyneth Paltrow. To samo o sobě koneckonců vypovídá o tom, že sympatičtí vysmátí dobráci, které často ztvárňuje, nejsou daleko od jeho skutčné povahy.
O co tedy ve Spaced jde? Tim a Daisy se potom, co se z různých důvodů ocitnou bez střechy nad hlavou, náhodou seznámí v kavárně, kde prochází inzeráty a snaží se najít nový byt. Situace se už zdá být zoufalá, když náhodou narazí na slušně vypadající nabídku za velmi příznivou cenu. Má to ale jeden háček – byt je k mání jen pro páry. Rozhodnou se tedy pro menší lest a svérázné majitelce domu namluví, že jsou spolu už víc než 5 let...
Tím to vlastně celé začíná. Pozadí zápletky tvůrcům dovoluje těžit z Timovy a Daisyiny neostražitosti a ti se tak často dostávají do horkých situací. Časem je vlastně jediným člověkem, který je považuje za partnery, právě paní domácí Marsha. V domě mimo nich žije ještě excentrický umělec Brian, který pomocí vodních barev vyjadřuje hněv, strach a agresi (rádoby). Mezi 5 hlavních postav patří i Timův nejlepší kamarád, militantní fanatik Mike, který se nikam nehne bez maskáčů, kanad a alespoň jedné střelné zbraně, a Daisyina nejlepší kamarádka Twist, jejíž rodiče byli hipíci a která, přestože pracuje v prádelně, všem tvrdí, že se zabývá módou.
Víceméně společně potom řeší více či méně běžné problémy, které tak většinou lidi v jejich věku řeší – peníze, práci, lásku, psa, rodiče, ... Prezentace těchto problémů je však tak efektní, šílená a extrémní, že vyřešit je se často zdá nemožné. I přesto ale prakticky všechny díly končí happy-endem a zbyde i čas na večerní chlastání v hospodě (častý jev), frčení na speedu, balení špeků, hraní her na Playstationu (VELMI často), paintball atd. V každé epizodě je navíc narážka minimálně na jeden slavný film, nejčastěji na Star Wars, Matrix nebo Terminátora, ale i dejme tomu Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Akta X.
Právě rozebírání věcí, o kterých spolu všichni mluvíme každý den, je nosníkem celého seriálu. Chlast a lehké drogy tu potom neslouží jako berlička pro ubohé gagy, které známe z teenagerských komedií, ale jako běžné zabíjení času, když se hrdinové nudí. Když chtějí jít například do klubu na rave, nejdřív si od kamaráda půjčí 20 liber, vyberou použitelné oblečení, na místě pak navíc vystojí frontu u šatny (!), potom chvíli postávají opodál, upíjí pivko, kývají se do rytmu, a až potom začnou pořádně kalit – přesně jak to chodí (tedy alespoň u mě ;))
Na Spaced se zkrátka můžete dívat v jakékoliv náladě, v jakémkoliv stavu a v jakoukoliv denní dobu. Smát se budete pokaždé!
Domů